Panoval klid. Ne takový ten nepříjemný před bouří, podivný či jiný druh klidu, které jsou jen laciným opisem něčeho, co má ke klidu dost daleko. V Tir-Ethraid a jeho okolí naopak panoval nudný, zcela uspokojivý druh klidu, ten typ, který si normální bytost představí, když slyší to slovo. Nikdo už nemohl udělat více, všechny momentální možnosti byly využity, všechny prostředky vyčerpány, všechny léčky nastraženy i odhaleny. Už nebylo pěšáků nazbyt, které by šlo vyslat na zteč, už nebylo šípů navíc na náhodné ostřelování. A tak oba vzteklí psi, kteří se do sebe v jižním Ithilienu zakousli, povolili svoje sevření, lehli si na zem a zírajíc na sebe čekají na zásah zvenčí.
Bojová linie se přes městečko přehnala nejméně pětkrát, než ho definitivně obsadily spojené jednotky haradských, umbarských a skřetů. Příliš velký úspěch to však nakonec nebyl, protože zbytky bojovníků gondorského krále a jeho spojenců se zastavily hned za branami, nevelké městečko v rámci možností obklíčily a tento stav, i přes několik výpadů temných, zvládly udržet. Tváří v tvář nastalému patu brzy přestala platit jakákoliv pravidla a ve snaze zvrátit situaci ve svůj prospěch bylo dovoleno cokoliv, a u trávení vody a vypalování čehokoliv užitečného nepříteli to jen začínalo. Absolutní ztráta mantinelů, tenčící se zásoby a dlouhá nejistota před nimi nakonec zasáhla i loajalitu odvedenců. Uvnitř městečka proběhlo několik různě úspěšných vzpour, jejichž společným znakem byly potoky krve jak na jejich začátku, tak na jejich konci. Obléhatele zase trápily dezerce v míře zcela nevídané, přičemž z dezertérů se obratem rekrutovaly tlupy lapků, které v širokém pruhu Ithilienu na sever od nich přepadaly kohokoliv, na koho narazily, včetně královských poslů. Ty drzejší párkrát přepadly i obléhající vojsko ve snaze ukořistit zbraně a zásoby. Zhruba po půl roce zůstalo z Tir-Ethraid a jeho nejbližšího okolí zbořeniště poznamenané širokými skvrnami černých spálenišť a močálů, a z obou nepřátelských vojsk zůstaly jen zlomky odhodlané především držet pozici.
Oč pomaleji běžel čas v jižním Ithilienu, o to rychleji se začaly hýbat věci okolo. Umbarská sebevražedná kampaň nájezdů všude, kam se po vodě dalo doplout, měla úspěch, minimálně z toho hlediska, že na sebe úspěšně stáhla pozornost krále Elessara a znemožňovala konsolidovaný úder na pirátské město nebo do haradské pouště. To, a těžké klopýtnutí u Tir-Ethraid zkazilo v Gondoru spánek mnohým, zejména těm, co považovali válku za skončenou pádem Temného pána. Ale ani nepřátelé bílého stromu úplně spokojeni nejsou. Umbar bude muset svoje nájezdníky stáhnout – okamžik překvapení už minul a nyní by už narůstaly jen vlastní ztráty. A společná operace temných u Tir-Ethraid měla jen poloviční úspěch, město a brod sice drží, ale příliš slabě a stačí jakýkoliv nejmenší impuls a situace se může otočit. A ví, že zřejmě nejsou jediní, kdo to ví, Elessar není hlupák a situaci jistě nepodcení. Není čas vyslat armády nebo pluky. Je třeba jednat rychle. První, kdo k městečku dostane alespoň něco, může sebrat celý bank. A tak se opět sbírají odvedenci i žoldáci, jedno jak staří, jedno jak zkušení. Důležitá je rychlost, musí být na místě dřív než posily nepřítele.
Jen muži v městečku a jeho okolí si užívají mrtvého klidu, dokud trvá. Nevěří, že pro ně někdy nastane nějaký obrat. Přijde jen pokračování masakru u Tir-Ethraid, druhé kolo jatek, které tu před půl rokem začaly. A ví, že přijde brzy.