Převládající barvy oděvu: modrá, bílá, šedá, jako doplňková hnědá a stříbrná.
Výsostné znaky: Stříbrný strom se sedmi hvězdami na tmavém poli.
Základní stylizace příslušníků gondorských vojsk odpovídá středověké společnosti v západní Evropě 13. – 15. století. Zaměřeno na vojenství, tzn. klasický lidský fantasy voják laděný do gotiky. Toto doplněno o stylizaci dle filmové předlohy, s důrazem na zobrazení výsostných znaků (Bílý strom), a pokud možno uniformoidní styl kostýmu. Jedná se o de facto pravidelnou armádu z odvedenců. Základ tvoří pomocné sbory lehkých kopiníků, sekerníků, šermířů se štíty a hraničářských lučištníků.
O gondorské armádě:
Jižní a severní Gondor jsou dosti odlišné oblasti.
Jižní země se po ztracení královské linie začaly postupně osamostatňovat a jejich knížata dokázala své země, dotčené válkami jen málo, pozvednout k bohatství a síle. Jižanská šlechta si postupně vytvořila samostatný konglomerát knížectví, vzájemně spojených ekonomicky i vojensky. Hlavní autoritou se stala knížata z Dol Amrothu.
Země severního Gondoru, spravované přímo správcem království, trpěly válkou, morem a díky tomu i nedostatkem. Severní země se staly podporovaným, slábnoucím, chudým sousedem, jehož bylo ve chvílích nejtěžších nutno podržet před zhroucením, ať už pomocí vojenskou nebo ekonomickou.
To se značně podepsalo na odlišné vojenské tradici obou částí země.
Jižní část Gondoru je klasicky feudální, knížata se opírají o rodovou lenní šlechtu, z jejíchž řad se rekrutuje obrněné rytířstvo, základ jihogondroských kontingentů. Tyto kontingenty jsou doplněny o družiníky a zbrojné pacholky rytířstva a posíleny o knížecí družiny s pěšími i jízdními oděnci. Výzbroj svou a své hotovosti pořizuje rytíř na své náklady, podle toho má pak nárok na část válečné kořisti a na podíl ve velení.
Severní Gondor tento model zcela opustil. Válka zdecimovala šlechtu a mimoto bylo potřeba povolávat stále více mužů, kteří by nahradili ztráty, než pouze družiny jednotlivých pánů. Válka zde byla otázkou existence a byl do ní zapojen de facto každý zdravý muž. Správci určili šlechticům úřady pro správu a obranu země a jako vrchní vládci vládli všem tenčícím se knížectvím. Armáda je stavěna na základě pravidelných odvodů. Vojenskou službu je možno obejít jen vyplacením nebo jinou službou úřadu správce. Vojsko bylo sjednoceno pod jeden prapor. Šlechticům byly přiděleny hodnosti důstojníků, ovšem postupně byl důstojnický sbor doplňován i o prostý lid.
Odívání v Gondorské říši je poměrně identické i přes výše zmíněné rozdíly mezi vrstvami. Lebennin je jako země nejen zdrojem látek, ale i módy, která se odsud postupně rozšiřuje po celé říši. To však neplatí pro prostý lid, jehož styl oblékání se příliš nemění. Nosí se plátěné volné kalhoty či volné přivazovací nohavice (bruchy), doplněné o haleny a tuniky z lněných a vlněných látek. Poměrně módní barvou jsou odstíny modré, doplněné o bílou, šedou a hnědou barvu. Styl oblékání odpovídá 13. – 15. století v Západní Evropě.
Vojáci Gondoru jsou oděni v závislosti na původu. Královské vojsko ze severu je oděno do jednoduchých uniforem. Vojáci jsou opatřeni varkoči a rozlišovacími znaky bílého stromu a hvězd. Uniforma je laděna do černé barvy, u bohatších je ze sametové látky. Vojáci jsou vyzbrojeni podle zařazení jednotky. Poměrně rozšířená je pěchota, která je pro obranné boje a boje v lesnatých a svažitých terénech vhodnější. Základní výzbroj pěšáka tvoří štít oválného či erbovního tvaru s mečem popřípadě palcátem. Oddíly štítařů jsou doplněny o jednotky s dlouhými pěšáckými kopími a pobočnými dlouhými noži a tesáky. Tato pěchota je oděna poměrně standardně do přilbic tvaru železných klobouků, barbut či pěších šalířů. Jako zbroj jsou běžné prošívané a vycpávané zbroje, u některých oddílů doplněné o kroužkové či poloplátové komplety. Jako podpůrné jednotky slouží lučištníci, kteří jsou obrněni spíše spoře.
Jednotky jižního Gondoru jsou vlastně složeny z několika družin šlechticů, z nichž jeden má rozhodující slovo velitele. Odění není zdaleka tak uniformní jako u severních sborů. Družiníci jsou většinou bez insignií nebo znaků, nebo nesou znak svého pána, ať už na štítě, nebo na varkoči. Jižanská šlechta má mnoho znaků, erbů a praporů, ale za jakýsi částečně sjednocující prvek platí prapor Dol Amrothského knížete s bílou labutí a čtyřcípou hvězdou. Šlechtici jsou vyzbrojeni jezdeckým kopím a štítem, sloužícím při prvním nárazu, následně tasí meče, sekyry a palcáty.
Jsou oděni do kroužkové či plátové zbroje vysoké kvality, opřilbení. Pomocná pěchota z družiníků, pacholků a odvedenců je vyzbrojena spíše kopími, štíty, sekyrami a doplněna o kušovníky a lučištníky. Tato pomocná pěchota je chráněna v lepším případě lehkou prošívanou či vycpávanou zbrojí, kabátci z kůže. Hlavu mají schovanou v čapkách, batwatech a příležitostně i helmicích.
Současné Gondorské síly se dělí na takzvané praporce. Severogondorské nesou znaky bílého stromu s hvězdami, jižanské rytířské korouhve a pěší podpůrné praporce uznávají za jednotící standartu znak bílé labutě. Rytíři a případně k nim příslušní pacholci však na štítech či svrchních varkočích nesou znaky svých rodů.
O gondorském království
Gondor je nejstarším královstvím lidí ve Středozemi. I přes to, že jeho původní moc dlouho upadala, nyní, když se vrátil král, je síla Gondoru opět na vzestupu, hotova vydobýt si svoji dávnou slávu.
Na hranice Gondorské říše je možno nahlížet dvojím způsobem. První je ten, který používají gondorští páni. Tedy pohled zahrnující původní historická území Gondoru, která jsou dnes již ze značné části pustá nebo obsazená Nepřítelem. Tento pohled podněcuje touhu znovu obsadit země Ithilienu, vrátit jižní hranici za řeku Poros, obsadit Harondor a obnovit pevnosti na toku Harnenu.
Ještě optimističtější plány se zabývají myšlenkami na znovuvybudování pevností podél Ered Lithui a obsazením Umbaru a přilehlých oblastí.
O něco střízlivější pohled pak vnímá hranice Gondoru tam, kde de facto leží. Za západní hranici je považován Anfalas. Travnatá, řídce osídlená vrchovina je jakýmsi vzdáleným cípem Gondorské moci na západě. Páni a šlechta jsou sice pokrevními příbuznými Númenorejců, ale stará krev je nejen mezi prostým lidem smíšena s původními obyvateli. Velká vzdálenost těchto zemí od srdce království způsobuje, že válka s nepřítelem na Východě se zdá jako jakýsi pověrami opředený přízrak, který pohlcuje odvedence, jež si žádají páni z velkého města. Loajalita vůči říši značně ochladla a jen málo pánů vyslyšelo volání nového krále.
Z Anfalasu směrem na východ se zvedá podhorská země Lamedon. Opevněný, kvetoucí Morthond je hlavním sídlem knížete, jenž vládne zemi hornických osad. Právě odtud pochází rudné bohatství Gondoru. Nejen železná ruda, ale i stříbrné žíly a měděná ložiska ukrývá nitro Ered Nimrais.
Jižně od Lamedonu leží Belfalas. Ve své jižnější části, která jako cíp vbíhá do moře, svírá pohořím zbrázděný Dor-en-Ernil spolu s Anfalasem zátoku Nen Belfalas.
Hlavní osídlení však leží podél toků a v deltě řek Ciril a Ringló, poblíž přístavu Edhellond. Bohatá zemědělská krajina protkaná háji a lesy s cedrovým dřevem pro stavbu těch nejlepších námořních a říčních lodí. Zde je sídlo kníže Imrahila – hrad Dol Amroth, kvetoucí město a další opevněný válečný přístav, jenž chrání pobřeží před nájezdy korzárů z Umbaru.
Nejzápadnější částí jižního Gondoru je Lebennin. Úrodná, s pastvinami, poli a lesy posetá země. Země velkých stád ovcí, koní a jiného dobytka, země tkalců a sklářů. A v neposlední řadě země obchodníků.
Největší obchodní přístav Pelargir, ležící v deltě veletoku Anduiny, chráněn ostrovem Tolfalas, je spolu s městem Linhir, položeným více na východě u říčky Gilrain na hranici s Belfalasem, zdrojem bohatství Lebenninských knížat.
Tím výčet zemí jižního Gondoru končí. Severní oblast je na tom poněkud bídněji. Zasažená válkou a ohněm stojí Minas Tirith a její bílá věž obklopená stísněným Lossarnachem a Anórienem, zemí hraničící s královstvím Pánů koní.