Převládající barvy oděvu: tmavě červená, šarlatová, fialová, jako sekundární bílá, zlatá a modrá.
Výsostné znaky: Černý had na rudém poli. Motiv černého slunce.
Kostým připomíná arabské, perské, turkické, popřípadě indické válečníky středověku, eventuálně starověku (počítáno podle evropského chápání této epochy). Velmi pěkně rozepsáno v textu níže. V haradském vojsku se také často objevují malé žoldnéřské družiny pocházející převážně ze sousedního Rhunu anebo z přístavního města Umbaru.
O Haradu
Země, nazývané gondorskými kartografy Harad, se nacházejí jihovýchodně od Belfalaské zátoky, která tvoří jejich přirozenou západní hranici. Na severu je od země Mordor oddělují Ephel Dúath, Hory stínu. Hranici s jižním Ithilienem tvoří řeka Poros, na jejíchž brodech začíná Jižní cesta. Na jihu pak Haradské země sahají až za Velkou poušť, kde se nacházejí pralesní království. Na východě se Harad táhne až k pohoří Ephel Angren, za nímž se nacházejí země Vozatajů.
Slovem Harad se nazývají jednak tyto země, jednak obyvatelstvo zde žijící, ač to je povahy velmi různorodé. Vedle vlastního obyvatelstva Haradu zde nalezneme obyvatele, jejichž předkové vykazují příbuznost k Varjagům, Vozatajům a jiným východním národům. Na západním pobřeží je patrný silný vliv Umbarských přístavů, kde se setkává celý svět. Samotný Umbar byl prý v dávných dobách založen bájnými Númenorejci a je módou některých velmožů tvrdit, že jejich předkové byli takzvaní černí, neboli pravověrní Númenorejci. Samozřejmě všude lze potkat otroky ze všech zemí, se kterými Harad obchoduje a využívá jejich práce. Haradští obecně jsou lidé tmavé pleti, hovoří stejným jazykem a dlouhá léta soužití s Mordorem jim vtiskla i stejný „světonázor“: „Všichni mohou žít v míru a poslouchat slova Saurona, proroka Melkorova.“
Co spojuje, tedy donedávna spojovalo Harad jako jeden státní útvar, je moc Sultána a jemu podřízených kalifů, úředníků, správců a výběrčích daní. Sultánova moc se opírá o vatahy, ozbrojené družiny, podřízené svému veliteli – amírovi, který je jmenován sultánem a je mu neochvějně loajální, někdy také proto, že sultán drží jeho rodinu jako rukojmí. Vatahy mají na starost potlačování nepokojů a vzpour v zemi a především výpravy za hranice Haradu. To je vedle pastevectví hlavní zdroj haradského bohatství. Z pralesních království se oddíly vždy vracejí s náklady zlata, koření a především se zástupy otroků v řetězech. V tomto řemesle jsou haradští nejproslulejší po celém známém světě.
O haradském odívání
Oděv prostých haraďanů je velmi dobře přizpůsoben zdejšímu podnebí. Je z lehkých vzdušných materiálů a zahaluje většinu povrchu lidského těla. Střihy jsou velmi volné a nechávají velké množství látky zřasené. Látky jsou černé, hnědé a především u vojáků šarlatové, tmavorudé. Okraje rukávů a nohavic jsou zúžené, aby zabránily vnikání prachu, často ještě překryté třásněmi ty kromě zdobení rovněž omezují průnik prachu. Hlavu kryjí šátky či závoje, většinou uvázané nejrůznějšími způsoby do turbanů, jejichž cípy lze zakrýt obličej.
Haradské pláště jsou dvojího druhu. Jedním je velký široký pruh látky, může být s otvorem uprostřed na prostrčení hlavy, který slouží jednak k zahalení celého těla, případně i části výstroje a zvířete pod jezdcem, a lze jej použít k vybudování přístřeší v největších parnech. Druhý typ je plášť kruhového střihu z těžších látek, importovaný ze severních zemí, a který se kromě zdobení neliší od plášťů gondorských.
Bohatší vrstvy společnosti mají oděvy zdobnější, nákladnější a barevnější. Do honosného oděvu přibyla bílá spodní košile či halena, rovněž zdobená podle úrovně nositele. Užívání barev oděvu je v Haradu starými zvyklostmi rozděleno, ale především v přístavech a velkých centrech se toto rozdělení nedodržuje tak přísně. Sultánovi, jeho nejvyšším úředníkům a amírům a jejich družinám náleží červená barva, obchodníci, správci karavanních cest a výběrčí daní se zdobí převážně fialovou a územní správci a neválečná šlechta pak tmavě modrou barvou. Všem společné je pak zdobení oděvu zlatem, samozřejmě čím větší množství, tím lépe. Pod výšivkami nejhonosnějších oděvů se pomalu ztrácí vlastní barva látky. Chudší varianta zdobení je pak za použití žlutých látek a nití. Ani v tomto případě však žlutá neslouží jako hlavní látka oděvu, vždy jen jako doplňková, ozdobná.
Z tohoto schématu existuje pár výjimek. První jsou obyvatelé předhůří Ephel Angren. Jejich oděv vykazuje mnohdy poměrně velký vliv východních národů. Je také méně zdobný a více přizpůsobený horským podmínkám. Látky jsou silnější, střihy více vypasované na tělo, objevuje se kožešina na límcích, rukávech a čapkách.
Umbarské přístavy jsou pak křižovatkou obchodníků z celého pobřeží, tudíž se zde prolíná nespočet vlivů a prvků, které prolínají i do odívání přilehlých haradských měst. V tamních krajích dávají přednost jednoduchým halenám a krátkým kalhotám, obecně ošacení praktickému a nenáročnému na údržbu. Je zde všeobecně oblíbenější fialová barva a ve zdobení se výrazně projevuje téma moře, lastur, spirál a dalších ornamentů.
Ještě jedna skupina zasáhla do odívání haradské společnosti, tedy spíše do zdobení. Jde o Mahúdy, jezdce na mûmacích. Jejich ochranné rituální tetování a malování po celém těle se rozšířilo napříč všemi skupinami a málokdy potkáte haraďana bez linek a teček na obličeji, i když tyto mají dnes jen ozdobnou funkci.
Výzbroj a uspořádání sil
Ohlédneme-li od odlišného provedení – zpracování – a od šarlatové barvy oděvu vojáků, můžeme říct, že se bojová výstroj haradské armády příliš neliší od výstroje spojenců či soupeřů. Snad jen před prošívanými a vycpávanými zbrojemi dávají haraďané často přednost zbrojím koženým nebo splétaným z nejrůznějších rostlinných materiálů, provazů, vláken, případně kožených řemenů. Tyto „rohožovité“ zbroje, doplněné o další zesilující prvky, jako jsou pruty či pásy kovu, také často slouží jako další vrstva přes jiný typ zbroje.
Z železných zbrojí se velké oblibě těší zbroje kroužkové. Nejbohatší válečníci pak používají zbroje skládané z železných pásů, štítků, lamel… Větší pláty lze vidět snad pouze na doplňujících chráničích, nátepnících, holeních jezdců a především na přilbách. Ty jsou většinou kónického tvaru, s nánosníkem, překryté pruhem látky, který chrání kovový plát před rozpálením. Místo kovové přilby se používají i plstěné, vycpávané nebo kožené čapky a samozřejmě kroužkové kukly.
K zbraním Haradských armád lze říct to samé co k výstroji: vesměs stejné typy jako u jejich soupeřů a spolubojovníků, liší se především tvarem a provedením. Dlouhé rovné meče seveřanů se vyskytují pouze jako součást kořisti, haraďané v tomto směru dávají přednost nejrůznějším typům šavlí, mačet, tesáků, palaší. Především jízdní jednotky pak v boji často používají sekery nebo palcáty s kulovitou hlavicí. Typický člen dobře vybaveného vatahu pak do boje pochoduje vyzbrojen tesákem nebo delší dýkou, šavlí jako poboční zbraní a kopím, buďto těžkým pěchotním, přes dva sáhy dlouhým, anebo kratší lehčí verzí, doplněnou o štít.
Mezi haraďany nenašly přílišnou oblibu dvouruční zbraně typu velkých mečů a palic, občas lze zahlédnout jedince se sekerami s půlměsícovitým ostřím na dlouhých toporech. Ze střelných zbraní silně dominují luky, ať už krátké jízdní, nebo jejich delší pěchotní varianty. Jedná se o luky tzv. východního stylu neboli zbraně s dvojitě prohnutým lučištěm.
Starší typ haradských štítů je oválného tvaru, dnes dominují štíty kruhové, ať už dřevěné, nebo proutěná kostra potažená surovou kůží. Zdobení štítů odpovídá haradskému stylu a barevným zvyklostem. Štíty Mahúdů jsou také dvou typů, buďto tvaru velmi protáhlé elipsy se zahrocenými konci, nebo tvaru osmičkového. Jejich zdobení je tvořeno čarami, plochami a geometrickými tvary v co nejpestřejší kombinaci barev, přičemž vždy jsou dominantní červené a hnědé barvy.
Nejvyšším velitelem haradské armády je samozřejmě sultán. Ten obléká zbroj pouze v případě Karsilama, neboli svolání všech vatahů. V případě neúčasti Sultána a u menších výprav je velení v rukou naiba, dalo by se říct maršála Haradu. Jemu přímo podléhají amírové, z jejichž řad je ostatně naíb často vybírán. To jsou obávaní páni největších hraničních pevností a v rukou amírů je také organizace obchodu s otroky, především jejich získávání. Říká se, že největší z amírů leskem svého dvora zastiňovali samotného sultána.
Vatahy jsou vojenské jednotky přesně neurčeného počtu. V období klidu je tvoří amírova družina a posádka pevnosti, v případě válečné výpravy se jejich počet znásobí o odvedence z blízkého okolí a o žoldnéřské oddíly. Vatah je složen z jednotek lehké pěchoty, jak je typické pro pohraniční vatahy, jejichž úkolem je podnikat rychlé výpady na území nepřítele. Zbroje vojáků jsou většinou kožené, rohožovité, je možné zahlédnout i lehké prošívané kabátce (často kořistní). K typické výstroji patří krátké kopí a štít, případně delší pěšácké kopí, jako druhá zbraň slouží často šavle, eventuelně půlměsícová sekyra nebo palcát. Jako záložní zbraně slouží tesáky, dlouhé nože a mačety. Ze střelných zbraní dominují luky.